středa 27. dubna 2016

Přečteno: Gunnar Herrmann - Rok v Bullerbynu

Další z knížek k jejímuž půjčení mě vedl zcela "racionální" důvod. Děti z Bullerbynu jsou má nejoblíbenější dětská knížka a popravdě ji čtu minimálně jednou ročně i teď. Jen tak pro radost. Mám tedy hodně společného s autorem, který považuje právě Bullerbyn za vysněné místo pro život. Na rozdíl ode mne je Gunnar Herrmann po mamince poloviční Švéd a tak mu země není zcela cizí. Kromě prázdnin strávil v zemi i dva semestry jako student, když mu tedy bylo nabídnuto místo severského korespondenta pro německé noviny, nejel úplně do neznáma. Kniha je románovým zpracováním autorových zážitků z prvního roku ve Švédsku. A jak sám autor v poděkování píše: "Tato kniha je z valné části pravdivá, některé příběhy a postavy jsou však dramaturgicky zhuštěné nebo vyostřené." Možná ještě stojí za zmínku, že kniha byla v originále vydána v roce 2010, tudíž se možná ve Švédsku ledacos změnilo. A nebo taky ne...

Nejen duševní potravou je člověk živ
Celý příběh začíná příletem Gunnarovy ženy Stefanie a jeho měsíční dcerky Laury do Stockholmu. "Zrovna v prosinci! Na přestěhování do Švédska vskutku existují lepší měsíce. ... teď na letišti se mi vlastně všechny měsíce zdály vhodnější než právě prosinec." Ani ve střední Evropě není v prosinci kdovíjak hezky, ale s prakticky neustálou temnotou prosincového Stockholmu se to opravdu srovnávat nedá. Na dalších stránkách se začíná rozvíjet příběh, který kombinuje notoricky známé "reálie" s realitou všedního života. Těžko by mohlo být hned na začátku zmíněno větší klišé než právě IKEA. Nakonec i pro většinu Čechů je IKEA  (možná společně s hokejem) asi první věcí, která se jim vybaví při slově "Švédsko". Obyčejný život je na severu Evropy evidentně dost odlišný od našich středoevropských zvyklostí. Posedlost rovností a rozvinutý sociální stát se mohou na první pohled zdát jako nejlepší možné řešení, ale každé pro má i své proti. V tomto případě vysoké daně, neskutečnou byrokracii a např. zcela zvláštně fungující trh s bydlením, se kterými se autor potýká v průběhu celé knihy.
Houpací los Ekorre z IKEA, ovšem jak autor v knize zmiňuje "Ekorre" je švédsky veverka


Na druhou stranu umí být život na severu Evropy evidentně i mile "normální". Stejně jako v Čechách si nic nedaruje Praha s Brnem (nebo Hradec Králové s Pardubicemi :-)), tak na severu se špičkují Švédové s Nory, Dány i Finy. I přes přísnou regulaci trhu s alkoholem, který lze (až na výjimky) koupit pouze ve speciálním státem zřízeném řetězci, se Švédové rádi a hodně baví. Vánoce, Valborg (30.4.), Midsommar (letní slunovrat) jsou v knize barvitě popsány, takže lze získat poměrně jasnou představu, jak je místní slaví.

A Bullerbyn? Předlohou pro Bullerbyn byl Sevedstorp, kde opravdu najdeme tři červeně natřené statky, na jednom z nich vyrostl i otec Astrid Lindgrenové. Autor nás zavede i do nedalekého městečka Vimmerby, kde strávila dětství sama Astrid a které se stalo "Světem Astrid Lindgrenové"  - tedy světem nejen Dětí z Bullerbynu, ale i Pipi Dlouhé punčochy, Ronji, dcery loupežníka a dalších.

Kniha je od první do poslední stránky plná informací o životě ve Švédsku, jeho severských sousedech, mentalitě místních, údivu cizinců nad místními specifiky, atd. Jedná se o příjemné a oddychové čtení, které se klidně dá číst i po kouskách a stále si čtenář příběh užije.

Na závěr ještě malá exkurze do švédštiny - jedním z nejpoužívanějších slov je "lagom" což se dá přeložit jako "tak akorát". A prý to přesně vyjadřuje snahu všech Švédů příliš nevyčnívat, nikdy a nikde. A jak říká wiki, jedná se o slovo vyloženě univerzální, které se používá prakticky všude - od jídla po emise CO2. 


středa 20. dubna 2016

Přečteno: Ben Aaronovitch - Řeky Londýna

Co může být pro skalní fanynku Harryho Pottera větší lákadlo než knížka na jejímž obalu se skví následující "Co by se dělo, kdyby dospělý Harry Potter začal pracovat u policie." To jsem prostě musela zjistit!



Ben Aaronovitch je Brit, který mimo jiné napsal pro BBC dvě řady seriálu Doctor Who, konkrétně  Remembrance od the Daleks (1988) a Battlefield (1989), fantasy mu tedy rozhodně není cizí. Postupem času se od psaní seriálů dostal k psaní novel a nakonec i k sérii o Peteru Grantovi, která začíná právě Řekami Londýna. Stejně jako Harry Potter je Peter Grant na začátku celkem obyčejný, má za sebou dvouletou "zacvičovací " službu u londýnské Metropolitní policie, nevyniká nijak speciálními schopnostmi a jeho budoucím působištěm se má stát Spisový a dokumentační útvar. Tedy pravděpodobně nejméně zajímavé místo, které si člověk u policie může představit. Jenže to by se Peter nesměl při hlídání místa činu v Covent Garden setkat s duchem. Samozřejmě jako průměrný konzervativní Brit těžko akceptuje, že něco jako duchové opravdu existuje, ale velice rychle zjistí, že duchové jsou ta nejméně podivná stvoření, se kterými se lze v Londýně vůbec setkat. Jeho průvodcem na cestě magií se stává vrchní inspektor Nightingale, které sice vypadá na 40, ale jak Peter posléze zjistí, jeho vizáž a věk jsou dvě naprosto rozdílné věci.

První co se Peter naučí rozpoznat (a co z něho udělá učedníka) jsou vestigia a jejich rezidua. Vestigium je otisk nadpřirozena, který s sebou nese každá nadpřirozená bytost. Vlastně by se dal považovat za charakteristiku dané bytosti vyjádřenou pocity, pachy a obrazy, které bytost popisují. Stejně jako parfém zůstává "ve vzduchu" i po nějakou dobu poté, co už bytost místo opustila. Peter je rodilý Londýňan, ale najednou své město začíná poznávat z úplně jiné stránky a zjišťuje, že i když se něco jeví naprosto normálně, příčina může být hluboce za hranicemi běžné reality.

Celou knížku provází až překvapivě dobrý mix fantazie a reality dnešního Londýna a nakonec i jeho historie. Existence nadpřirozených bytostí a jejich činy se prolínají s běžným vyšetřováním, rouhodně nejedná se o dva striktně oddělené světy. "Obyčejní policisté " spolupracují s Peterem a Nightingalem a dohromady tvoří silný tým. Zároveň se samozřejmě neubrání jisté dávce skepse, která jejich počínání dodává na uvěřitelnosti. Do už tak zdařilého mixu přidejte trošku kouzel, studium starých knih, Královskou operu a odvěkou žárlivost mezi herci a dostanete napínavý příběh, který se rozvíjí po několika linkách současně, aby se na konci spojil zase v jedinou. Mě osobně si autor definitivně získal dvěma z hlediska příběhu naprosto nedůležitými věcmi, Několikrát se  v knize mluví o zajištění "královnina míru", což považuji za typicky britskou oddanost královně, která je sama o sobě obdivuhodná. Druhou je volba patrona anglické magie - Isaaca Newtona.

"Vítejte v Rozmaru," pozdravil mě Nightingale, "od roku 1775 oficiálním sídle anglické magie."
"A vaším patronem je sir Isaac Newton?"
Nightingale se usmál. "Byl naším zakladatelem, a jako první systematizoval praktikování magie."
"Já se učil, že stál u zrodu moderní vědy."
"Stál za obojím. Taková je už povaha géniů."

A proč zrovna Řeky Londýna? Temži zná asi každý, ale co třeba Fleet, Tyburn, Beverley Brook, atd. Snaha o získání nadvlády nad páteří celého Londýna se vine celou knihou a nejedná se o boj ledajaký. Ale víc už prozrazovat nebudu...

Originální obálka vs. německé a české vydání


Další knihy série:

  • Moon over Soho (vyšlo česky - Měsíc nad Soho, ARGO 2016)
  • Whispers Under Ground (české vydání se připravuje - Šepot podzemí, ARGO pravděpodobně 2016)
  • Broken Homes
  • Foxglove Summer
  • The Hanging Tree (vyjde v červnu 2016)

středa 11. listopadu 2015

Amsterdam tam a zase zpátky za 4 dny

Letos v létě bylo vedro, navíc trvalo neskutečně dlouho. Kombinace těchto dvou věcí okořeněná neklimatizovanou kanceláří způsobovala narůstající otupělost, které jsem se nemohla nijak zbavit. Jediná myšlenka, která se nezvládla vedrem vypařit, byla, že chci někam zmizet. Ihned to nešlo, ale i představa, že se budu mít na co těšit, zabrala a z posledních sil jsem se jala hledat nějaký zajímavý výlet. Bylo mi celkem jedno kam, takže průzkum levných letenek nebyl ničím omezený. Británie mne tentokrát nelákala, ale když se objevil Amsterdam měla jsem jasno. Stačila hodinka a půl a ve spolupráci s booking.com bylo vše naplánované a zarezervované. Velice podobný kousek jsme o dva dny později předvedly ještě ve spolupráci s mojí drahou a výsledný Řím nás čeká už za měsíc.

Moc jsem toho o Amsterdamu nevěděla. Jasně, je to město proslulé svojí otevřeností k homosexualitě a marihuaně s vykřičenou čtvrtí hned v centru. Všeobecné znalosti o Nizozemsku znamenaly ještě cyklisty, tulipány, větrné mlýny, sýry, Van Gogha, soudní tribunál v Haagu a samozřejmě fotbal. Sbírání informací mi vždycky šlo, takže jsem brzy měla seznamy památek, turistických atrakcí a dalších míst, které bych rozhodně neměla minout. Nechtěla jsem ale chodit jen po památkách, tak jsem si vzala na pomoc článek z oblíbeného blogu FOOD PAPER TRAVEL. Karolínu čtu poctivě už dlouho, takže její nizozemské zážitky jsem si jen osvěžila. Jediné, co mi lehce nahánělo strach, bylo počasí. Vydat se do Amsterdamu znamená automaticky si přibalit minimálně deštník, ovšem vydat se tam na začátku října je sázka do loterie. Taky mi mohlo celé čtyři dny lít jako z konve, že ano. Měla jsem víc štěstí než rozumu a pršelo jen v noci.

Před přistáním

3.října jsem se pěkně usadila do modrobílého letadla KLM a vydala se na cestu. Kromě KLM létá do Amsterdamu z Prahy taky easyJet a dohromady mají minimálně 4 lety denně. Z letiště Schiphol jezdí do Amsterdamu vlak - nádraží je s letištěm přímo spojené. Cesta na hlavní nádraží trvá krásných 15 minut a vlaky jezdí opravdu často.

Amsterdam mě přivítal slunečným počasím a už procházka ze zastávky u kongresového centra RAI a poté čtvrtí De Pijp, kde jsem měla hotel, slibovala opravdu pěkný výlet. Bydlela jsem v Bicycle Hotel Amsterdam v klidné ulici, kde jsem se vážně nemusela bát jít večer sama. Když hledáte ubytování, často narazíte na poznámku o hotelech bez výtahu se strmými schody. Slovo "strmý" zde opravdu nabývá na významu, protože i já, která si cestou ze schodů čtu sms atd., jsem si tady dávala pozor na každý krok, protože jsem čekala, kdy poletím po hlavě dolů. Nic pro špatně pohyblivé (nebo jako v mém případě - nešikovné) osoby!

Pro milovníky umění je De Pijp a její okolí ideální destinací. K  proslulému Museumplein je to asi 15 minut chůze. Na jednom místě jsou soutředěna umělecká díla ze všech možných období. Navíc i architektonicky je to hodně zajímavá kombinace - vedle zdobné budovy Rijksmusea stojí strohá moderní architektura Van Goghova muzea. Uvnitř celého komplexu je velká travnatá plocha, kde posedávají turisté i místní. A samozřejmě nelze minout ani jednu z ikon města - Iamsterdam. Zajímalo by mě, zda existuje denní (nebo aspoň noční) doba, kdy jednotlivá písmena nejsou beznadějně obsypána lidmi. Vzhledem k neuvěřitelnému štěstí na počasí jsem se do muzeí nepodívala. Nechávám to na další návštěvu - pochybuju, že podruhé budu mít takovou kliku, že mi nebude ve dne pršet.

Museumplein - vnitřní travnatá plocha

Rijskmuseum

Van Gogh museum


Od Rijksmusea je to pár metrů k Heineken experience a pak dál do centra. Centrum je přesně takové jako je na všech fotkách, které po netu kolují. Mosty, kanály (neboli grachty), kola, restaurace, kavárny a coffee shopy. Osobně jsem v centru rozhodně nechtěla minout Bloemenmarkt. Na jaře musí být vážně fascinující, ale i v tomto období bylo na co koukat. Naopak zklamáním (asi jediným za celou dobu) je hlavní náměstí Dam. Přišlo mi takové celé šedé, studené a nezajímavé.

Ranní mlha na kraji centra

Bloemenmarkt

Jordaan - ráj místních hipsterů

Ovšem za největší zážitek považuji test místních cyklostezek. Půjčit si kolo je nesmírně jednoduché a dostupné, každý hotel má nějaká k dispozici. Za 8 - 10 euro se lze připojit k masám místních a zkusit si nástrahy místní dopravy. Můj milovaný Hradec je město cyklistům velmi vstřícné, ale na tohle jsem opravdu připravená nebyla. Všudypřítomné cyklostezky, neskutečně tolerantní řidiči, kteří v úzkých uličkách netroubí, ale prostě čekají, až bude místo, aby mohli cyklistu objet a především kola samotná. Horské, trekové, nebo snad silniční kolo u místních nepotkáte. Všichni mají bytelná (a pěkně těžká) městská kola s důmyslnými konstrukcemi na převoz nákupů, kabelek a dětí. Zorientovala jsem se poměrně rychle a den strávený v sedle byl vážně moc fajn. Nakonec snad jen jedna poznámka - dopravní předpisy v Amsterdamu dodržují i cyklisté a to celkem striktně, což u nás rozhodně není pravidlem.

Nejužitečnější dopravní prostředek

Celý výlet jsem zakončila noční plavbou po kanálech. Parádní zážitek, který se vážně dá jen doporučit.



No a 6. října jsem zase seděla v modrobílém letadle KLM (tentokrát samo letadlo bylo zážitek, KLM Cityhooper Embraer 190 - malinké letadlo jen se 100 místy) a už jsem přemýšlela, kdy se zase vrátím zpátky. Na seznamu věcí, které bych chtěla vidět, jich ještě spoustu zbylo.


I po zkrácení je to neskutečně dlouhé a zdaleka jsem nepopsala všechno. Byly to čtyři plné zážitků umocněné tím, že mě většina lidí považovala za místní a mluvila na mě tedy holandsky. Je to směs angličtiny a němčiny s chrochtavým přízvukem, takže občas jsem i něco rozumněla. Amsterdam je krásné město a určitě jsem ho nenavštívila naposledy!

neděle 1. listopadu 2015

Co mě k tomu vede

Psát blog byl jeden z nápadů, který se neustále vracel a já ho znovu a znovu pohřbívala. Proč? Jednoduše proto, že pojem "blogger" mám spojený s osobou, která má vyhraněný zájem, o kterém může psát. A je celkem jedno, zda je to cestování, nakupování, kosmetika, jídlo, nebo děti. Já takový zájem nemám, ze zásady létám od jedné zajímavosti k druhé. Na světě je přeci tolik zajímavých a nových věcí a co kdyby mi náhodou něco uteklo, že ano. Nicméně, když spojím svoji vrozenou zvídavost (a její věrnou kamarádku zvědavost), množství podnětů, které jsou všude kolem a geografické rozmístění osob, se kterými se chci o novinky podělit, dojdu k tomu, že je třeba vytvořit místo, kde všechno shromáždím.

Jako zkoušku jsem si vybrala projekt 365. Neuvěřitelné se stalo skutkem a já jsem opravdu zvládla každý den sdílet pomocí FB fotku, obrázek, nebo citát, který vystihoval můj den. Přemýšlela jsem tedy, jak dál. Kam svoji touhu sdílet posunout. Variant jsem vymyslela spoustu, na to jsem nakonec expert, ale stále to nebylo ono. Ze spletitých úvah mě nakonec zachránila moje nemilejší L a její tradičně skvělý a pragmatický odhad situace. Najednou všechno zapadlo tam, kam má. A tak mě tu máte. Vítejte na místě, kde se budou prolínat mé zážitky se zápisky o tom, co jsem viděla, slyšela, nebo četla.

Jako rozený chaotik nutně potřebuju alespoň občas nějaký řád, který projekt 365 splňoval. Proto navazuji dalším podobným projektem - tentokrát týdenním.  Pravidelný týdenní souhrn fotek se tu objeví buď v hned neděli, nebo v pondělí následujícího týdne. Ostatní hluboké myšlenky budou přibývat ve stejném rytmu, ve kterém se mi budou rodit v hlavě.

Myslím, že na úvod bylo řečeno dost a je čas přejít od slov k činům. První článek shrnující můj krátký výlet do země tulipánů přijde co nevidět.